Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok 1984 byl pro heavy metal nepochybně velmi důležitým, vždyť heavymetalová revoluce v té době vrcholila. V onom roce vzniklo mnoho slavných kapel, z nichž mnohé, které fungují až dodnes, mají na kontě kolikrát i několik živě nahraných alb. Namátkou třeba CANDLEMASS (pět), STRATOVARIUS (pět) nebo RAGE (čtyři). Jak smutně vedle toho zní příběh tuzemského TITANICu, který, ač zrozen ve stejném roce a disponující bezpochyby stejnými kovovými kvalitami, si svůj první živý záznam na své konto připisuje až letos, tedy v čase svých dvaatřicátin, po pohnuté historii, pošramocené především zavilou komunistickou bestií a vším, co odepřela českým, moravským a slovenským zemím.
Ale dost nářků (které si nicméně v podobných souvislostech neumím odpustit), přejděme k současnosti. Ta se v případě brněnského parníkovitého tělesa, jak už bylo naznačeno, nese ve znamení živého záznamu „Metalovej svátek živě“, a přináší vskutku šťavnatý a radostný pohled na aktuální akcie kapely. Tu v mezičase za bicími definitivně posílil Martin „Marthus“ Škaroupka (jinak samozřejmě CRADLE OF FILTH) a formu, kterou představila na posledním studiovém albu „Double Time“, si zjevně přenesla také na koncertní pódia, o čemž čerstvá nahrávka vypovídá víc než přesvědčivě.
Nahrávalo se v prosinci loňského roku na 5. ročníku Metalových Vánoc v brněnském klubu Semilasso a záznam zde pořízený je vskutku hodný přízviska „pravý metalový koncert“. Na ploše téměř osmdesáti minut stihne TITANIC přehrát celý svůj legendární debut „Metal Celebration“ a některé další vybrané skladby, přičemž výsledný dojem je naprosto devastační. Mimořádně povedený zvuk, který ovšem nepostrádá jakousi živelnou „neučesanost“, perfektní instrumentální výkony a podobně skvělý a přesvědčivý výkon Zdeňka Černého za mikrofonem. Za zvláštní zmínku stojí i obsluha bicí baterie, protože z nahrávky doslova vyčnívá, jak moc jí (a kapelu samotnou) „Marthus“ nakopává k lepším a ještě lepším výkonům (za všechny třeba skvělá neoriginální sypačka v „Ábelovi“).
Když si k tomu přidáte i poměrně bohatý booklet, plný fotografií a především textů ke všem zaznamenaným skladbám (což vlastně rovněž splácí jeden z dluhů kapely vůči jejím fanouškům), je jasné, že onen „metalovej svátek“, vzývaný v názvu alba, se v jeho řádcích skutečně odehrává, a že TITANIC mají zatraceně na to, aby nám takových svátků zařídili ještě víc. Koneckonců, napovídá tomu i nálada, která se kolem skupiny v očekávání říjnového klubového turné vznáší, a která mi silně připomíná onu příchuť roku 1989, kdy album „svátečního heavy metalu“ vyšlo původně a rázem ho bylo všude plno. Doražte do klubů, až k vám přirazí brněnský metalový parník, zcela jistě to bude stát za to. „Metalovej svátek živě“ na to!
1. Ďábelská mumie
2. Mistr čas
3. Chaos 20. století
4. Netvor AIDS
5. Figurína
6. Hráč
7. Zrcadlo
8. Chlapi sobě
9. Ábel
10. Tchýně
11. Démon
12. Bludnej kruh
13. Železná panna
14. Simulant
15. Metalovej svátek
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.